Toulavé kočky z Homsu
Autorka: Eva Nour
Originální název: De hemlösa katterna i Homs
Překlad: Helena Matocha
Původní rok: 2018
Rok vydání: 2021
Žánr: román, válečné, biografie
Počet stran: 253
Moje hodnocení: 10/10* Po přečtení tohoto biografického románu, který sleduje život Sámího, jehož pravé jméno ze zřejmých důvodů neznáme, stejně tak autorky, se těžko hledají slova. Příběh mě velmi zasáhl a bude ve mně rezonovat ještě dlouho, a to nejen kvůli tomu, že téma je stále silně aktuální. Díky stylu psaní jsem se na jednu stranu nemohla odtrhnout, ale na tu druhou jsem si musela dávat pauzy a vlastně jsem ani číst nechtěla, protože bylo čím dál tím víc jasné, kam to z "pohodové" totality povede. A představy to ještě předčilo.
Autorka líčí události s citlivostí k samotnému Sámímu a zároveň syrově, kdy je nechává ve čtenáři doznít až na dřeň. Každodenní realita pro někoho není nudná, pro někoho to znamená snahu o přežití a nevzdat se naděje na lepší zítřky. Je jedno, jestli se hrůzy války dějí pár kilometrů od vás nebo to jsou tisíce, vždycky to bude odporné a bohužel typicky lidské.
Emoce se mnou cloumaly po celou dobu a nejvýraznější rozhodně byla všudepřítomná bezmoc, která po dočtení nezmizela, ale troufám si říct, že naopak vzrostla. Přesto jsem vděčná, že se mi kniha dostala do ruky a je podle mě důležité, aby v této podobě vycházely další. Žádné lakování na růžovo. S konkrétními příběhy v sobě nalézáme soucit, pokud jsme ho schopni, a třeba to jednoho dne přispěje k tomu, aby to skončilo. I když to dnes tak vůbec nevypadá, a to je srdcervoucí.
Obálka: 10/10
Anotace: Sámího dětství by bylo jako každé jiné, kdyby nevyrůstal v jednom z nějvětších měst v Sýrii doslova uprostřed válečné vřavy. Něžný, divoký, dojemný, ale i drsný příběh sleduje dospívání mladého muže, který udělá cokoli, aby si uchoval svůj sen o domově a rodné zemi.
Ukázka: Sámí už počtvrté rovnal papíry a převrhl přitom kelímek s tužkami. Zapomnění bylo jako velmi chatrná síť, sebemenší detail mu všechno připomněl. Zhluboka se nadechl, vzal tužky do ruky a zastavil se uprostřed pohybu. To ten vyrytý nápis: Faber-Castell.
„Co když nikdo nepřijde?“
„Přijdou.“
Ráno se Sámí prvně po několika týdnech oholil, umyl a učesal. Ulice se hemžila lidmi. Sámí přiběhl k nějaké paní a poklepal jí na rameno. Vedla za ruce dvě děti, holčičku s copem a kluka s rozcuchanou ofinou.
„Co se stalo?“ zeptal se Sámí.
„Ono se něco stalo?“ zastavila se žena uprostřed silnice.
„Pojď, mami, ať nepřijdeme pozdě,“ zatahala ji holčička za ruku.
„Nechtěl jsem vás vylekat, já jen, že je na ulici tolik lidí.“
„Aha, no jsou tu všechny děti, víte? Otevřeli tady školu. Jen si to představte, moje dcera už nebyla ve škole půl roku. Chodila tam jen pár měsíců, a syn vůbec ne.“
Sámí poděkoval a pospíchal do domu, kde měli učit. Lajla už stála ve vchodu a zdravila příchozí. Nejdřív si vždycky potřásla rukou s dítětem, pak s rodiči.
„Amín,“ představil se chlapec, kterého už Sámí potkal.
„Mona,“ řekla jeho starší sestra s copem.
Nakonec bylo na dvoře tolik lidí, že museli rodiče poslat pryč. Vraťte se ve dvě, do té doby si je bereme na starost. Tak pak, broučku, buď hodný, ať na tebe můžeme být pyšní. Tak už jdi, tati, já to zvládnu. Tak jo, večer ti pomůžu s úkoly. Budou dostávat úkoly, že ano, pane učiteli? Sámího to nečekané oslovení zarazilo, ale Lajla mu přispěchala na pomoc.
„Možná úkoly někdy zadáme,“ kývla. „Ale teď si musíme hlavně zavést nějaký režim a probudit v dětech chuť k učení. Nemám pravdu?“
Nakladatelství: Kniha Zlín
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Alba s hudbou, která by se mohla počítat jako tvrdý rock, schovával Sámí pod matrací. V podobných všedních projevech vzdoru pokračoval i později. Často mu stačilo, že o nich věděl jen on. Trik spočíval v tom, chovat se natolik sebejistě a vstřícně, aby mu určité prohřešky beze všeho prošly. Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě. Tajně si půjčovat tátovo auto, poslouchat Teenage Kicks.
Pokud by se v tu chvíli otočil, vyšel na ulici a utíkal, dokud by mu stačil dech, možná by se nestalo nic z toho, co následovalo během příštích let a všech poryvů doby - jenže člověk nikdy neví, který okamžik je rozhodující. Možná by to nakonec bylo jedno.
„Lidi nejsou krutí od přírody,“ řekl košiláč. „Ale učí se to překvapivě rychle.“
Vzpomínal na hovory, které spolu vedli. Proč zrovna oni? Měli by odmítnout. Odpověď zněla vždycky: kdyby práci neudělali oni, tak by ji udělal někdo jiný. Ale co kdyby odmítli, kdo by ji pak udělal? Každý systém drží pohromadě jen díky tomu, že ho drží pohromadě lidé.
Proč jste se nepostavili na odpor dřív, před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety? Opravdu jste chtěli chránit nás, nebo jste lpěli na vlastním bezpečí?
To jsem ti slíbila: Když s tebou putuju do tmy, musím tě zase vyvést nazpět, do světla.
Život je život, nedá se vrátit slovy ani fotografií.
Co člověk předem ví o tom, co mu život přichystá? Nic. Neví nic. Může si jedině představovat všechny možnosti a pak je zase zapomenout, zkoumat místa, kde je, a dělat kroky libovolným směrem. Život nic jiného nevyžaduje, jen pohyb kamkoli. To je svoboda. Krok za krokem.