Úvod do školní psychologie

Autoři: Stanislav Štech, Jana Zapletalová  
Rok vydání: 2013
Žánr: odborná literatura, psychologie
Počet stran: 230
Moje hodnocení: 6/10 Byla to jedna z dlouhodobě rozečtených knih a uvažovala jsem, že ji nechám nedočtenou, a to se text čte dobře. Nakonec jsem se přemohla a dolouskala ji. Nebylo to ani tak proto, že by kniha byla špatná, ale kvůli tomu, že to bylo poměrně dost frustrující. Zkrátka taková pohádka, která se realitě většinou moc nepřibližovala. Ale často ten ideální obraz zněl hezky. A každý se občas potřebuje zasnít.
Co se mi líbilo, byla obecně historie školní psychologie v zahraničí a zajímavé statistiky z výzkumů u nás, byť to není něco, co by vám vlilo optimismus do žil. Problém této publikace je, že je přes 10 let stará a v našich končinách se podmínky pro práci psychologa ve škole ani zdaleka nepřibližují částem, které považuji za kvalitní (výjimky alespoň v přístupu samozřejmě existují). Dokonce v některých oblastech došlo ke zhoršení. Autoři chtěli připravit půdu pro další rozvoj, ale když nemáte položené pořádně ani základy, tak se něco rozvíjí opravdu těžko.
Nicméně i s tou odbornou kvalitou je to kolísavé, někdy se objevuje přílišná generalizace, některé polemiky mi přišly až neetické a postupem času se psycholog více vykresluje jako někdo, kdo dokáže všechno vyřešit sám a měl by si nechat líbit ke své osobě téměř vše a pořád by pro to měl mít pochopení, jít i přes hranice a kompetence, což pak logicky odporuje jinému textu v knize. Dnes to považuji za jeden z důvodů, proč se to hne dopředu velmi pomalu a někde vůbec. Možná to je i tím, že není jasné, pro koho to je vlastně psáno a je to z textu někdy hodně poznat. Když budu mluvit za sebe jako psycholožku, tak začínajícím to může něco dát, i když tam vidím ta rizika k porušování hranic apod. Ale pokud nepracují v pokrokové škole, tak jim i tohle bude úplně k ničemu. A tomu zbytku by to třeba mohlo pomoci k dřívějšímu odchodu, protože ta cesta před námi je ještě zatraceně dlouhá. Dalším profesím může na jednu stranu něco objasnit a na tu druhou podpořit stereotypy a nereálná očekávání. Ve výsledku je pro mě tato publikace rozporuplná. Ale taky je pravda, že tady nic jiného prakticky nevyšlo.
Obálka: 0/10
Anotace: V našich podmínkách první a jedinečná publikace, která představuje úvod do problematiky školní psychologie a připravuje půdu pro další prakticky a speciálně orientované publikace. Kniha uvádí čtenáře do školní psychologie jako do relativně mladého psychologického oboru a současně subprofese. Stručně ilustruje historii školní psychologie ve světě i u nás a vystihuje její specifika. Podrobně se zabývá vztahy školního psychologa s ředitelem školy (zpracování „objednávky“), s učiteli, s třídou, s jednotlivými žáky i jejich rodiči. Důraz je kladen na analýzu a teoretizaci praktických zkušeností - a´t už z empirických sond, nebo ze zkušeností autorů. Poslední část předkládá vybrané metodické postupy s ukázkami. Přílohy obsahují důležité texty pro praxi: Etický kodex školního psychologa a Standardy prác školního psychologa.
Kniha je určená školním psychologům, školním speciálním pedagogům, poradenským psychologům, ředitelům škol, učitelům a studentům pedagogiky a psychologie, ale i rodičům.
Ukázka: Pro obě formy platí, že lepších výsledků můžeme dosáhnout, když je rozhovor strukturovaný a pokud psycholog pracuje s technikami vedení rozhovoru, které Svoboda (1992) vymezuje jako techniku:

• správného kladení otázek (vyvarovat se sugestivních otázek a otázek typu ano-ne, nebo´t zužují diagnostický materiál);
• jednoduché akceptace (jde o vyjadřování toho, že žáka posloucháme, bereme ho na vědomí);
• zachycení a objasnění (zachycujeme podtext toho, co nám žák říká, co cítí);
• parafrázování (v určité míře opakujeme část žákových odpovědí a udržujeme tak jeho spontaneitu);
• interpretace (sdělíme, jak jsme pochopili problém, interpretujeme);
• ujištění (žáka při rozhovoru uklidňujeme, povzbuzujeme, poskytujeme oporu, aby se nebál v rozhovoru pokračování);
• používání pomlk (práce s tichem dává dítěti dostatek svobody ve formulování odpovědí a určitá míra napětí také zvyšuje efektivitu rozhovoru).

Ve škole psycholog často vede rozhovory spíše volné, nestrukturované, ale pro diagnostické účely je vhodnější užívání strukturovaného nebo polostrukturovaného rozhovoru. Součástí jeho práce je pak také poradenský rozhovor. Psycholog se snaží zbytečně nezasahovat do sdělení, naslouchat a postupně vyhodnocovat to, co mu žáci, učitelé nebo rodiče sdělí.
Učitelům se občas stane, že rozhovor se žáky pojímají převážně jako jednosměrný akt s cílem prosazení vlastního názoru. Během rozhovoru prosazují svůj pohled na problém jako jediný možný. Žáci, kteří se chtěli svěřit se svým problémem či pohledem na něj, a slyší například jen to, že se chovají nevhodně, ovšem ztrácejí důvěru a ochotu dále rozhovor s učitelem vést.

12.1.3 Dotazníky zjišťující vztahy ve třídě a její klima

Tématem diagnostiky školních tříd se již dnes zabývá řada publikací. V zahraničí patří historicky k nejznámějším Fraserova monografie Classroom Environment (1986), z novějších pak monografie Freiberga a kol. (1999). Diagnostikou klimatu školní třídy speciálně školními psychology se zabývá hojně citovaná studie Burdena a Frasera (1993). U nás pak lze pro první rychlou orientaci doporučit přehledovou studii Mareše (1998) nebo nový dotazník k sociálnímu klimatu školní třídy upravený Marešem a Ježkem (2012).

Nakladatelství: Portál
Knižní databáze: CBDB, Goodreads