Ostny a oprátky
Podtitul: Všední životy v okamžicích, které se později stanou historickými
Autor: Jiří Padevět
Původní rok: 2018
Rok vydání: 2019
Žánr: povídky, historie
Počet stran: 130
Moje hodnocení: 6/10 Na první pohled útlá knížka, která nezabere moc času. Opak je ale pravdou, je to těžší čtení, které se skládá z mikropovídek na pozadí historických událostí tragického 20. století. Dokud se ale nezmíní nějaké jméno či nedojdete na konec k místu a datu, může to kolikrát působit nevinně.
Líbí se mi myšlenka knihy, kdy za vším jsou i naprosto běžné okamžiky obyčejných lidí i historických postav. Četla jsem to v podstatě současně s vyhledáváním daných dat či jmen, pokud to zrovna neodkazovalo na něco, co znám dobře. Kvůli tomu to rozhodně není četba na jeden zátah, některé příběhy vás taky zasáhnou více než jiné. Potřebujete se i hodně soustředit, protože v některých je víc rovin a když to nezachytíte, tak můžete být lehce zmatení, kde to vlastně jste.
Mikropovídky jsou lemované úryvky tehdejšího tisku, což bylo zajímavé a mnohdy hořké zpestření k textům. Celkově mi ta forma ale moc nesedla, v první polovině jsem se s tím prala o něco více, ta druhá byla už o dost lepší. Přišlo mi, že ač stále mikropovídky, tak jsou víc ucelené a tolik mi toho nechybělo. Je to ale dobrý počin, který svou nosnou myšlenkou vede často k hlubšímu zamyšlení. A k opětovnému uvědomění si, že nejen za hrdinskými činy, ale hlavně za zlem jsou pořád jenom lidé, kteří si ráno v klidu čistí zuby jako vy.
Obálka: 9/10
Anotace: Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal do práce rezervní košili? Co dělal Edvard Beneš ve chvíli, kdy si Klement Gottwald všiml, že má každou ponožku jinou, a jakou roli se učila Jiřina Švorcová, když jí došel lak na vlasy?
Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načtrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Tragická monumentalita dějin procházející dírou na ponožce. Krém na boty, který rozhodne o osudech národů.
Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera vytvořil mozaiku na první pohled absurdních situací odehrávajících se ve zlomových okamžicích dějin dvacátého století. Přesvědčivěji než všechna fakta ukázal, že historie není to, co se popisuje v učebnicích, nýbrž to, co možná právě teď prožíváme, aniž si to uvědomujeme.
Ukázka: Muž se zahleděl na párky, ale pak se vrátil k masu. Zbývala mu tak dvě tři sousta. Počítal i zbytek knedlíku. Musí se pořádně najíst, včera to trvalo deset hodin a pak ještě jel do Prahy s hlášením. Dožvýkal, napil se piva a krknul. Štamgast se zase otočil. Vlasy na čele měl slepené nějakou barvou nebo sádrou nebo co to bylo. Muž se na něj zamračil a krknul ještě jednou. Skoro to vypadalo, že se snaží vyvolat rvačku. Jiný ze štamgastů si otřel mastnou ruku do zažloutlé záclony, a jak s ní pohnul, asi probudil mouchu. Teď v únoru. Zabzučela a zmizela někde pod záclonou. Moucha na zimu v síni, umrlec nablízku. Nevzpomněl si, kde na tohle přísloví přišel, ale naskakovalo mu často. Štamgasti si objednali panáky vodky, a když je hostinská nesla na plechovém tácku, házelo to prasátka po lokále. Dopil pivo a zamával na hostinského zmuchlanou bankovkou. Tužka popsala účtenku čísly a host si nechal vrátit. Žádné spropitné. Mohl mu nechat alespoň ten padesátník, pomyslel si hostinský. Muž se nasoukal do kabátu, vzal si z věšáku čepici a prošel lokálem. Otevřel dveře a po třech schodech sešel na chodník. Cár cigaretového kouře se vydal s ním. Došel k automobilu, odemkl a nastartoval. Pak Ladislav Mácha vyjel z náměstí v Sobotce směrem k Valdicím. Šťoural se jazykem v zubech, hledal zbytky masa a myslel na to, že se zase pořádně nají, až se ten flanďák Toufar konečně přizná.
Cestou do Valdic, únor 1952
Nakladatelství: Host
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Jenže dvacáté století zanechalo tolik šrámů, že tu s námi bude navždy. Bude nás pořád nutit myslet na mrtvé, na přeživší, na zrádce i na hrdiny. Bude nás nutit přemýšlet, jak bychom v rozhodující chvíli obstáli my sami.