Šikmý kostel

Podtitul: románová kronika ztraceného města léta 1894-1921
Autorka: Karin Lednická
Rok vydání: 2020
Série: Šikmý kostel (1. díl)
Žánr: historický román
Počet stran: 389
Moje hodnocení: 10/10 Mám ráda romány, které jsou založené na skutečných událostech a je za nimi vidět ta neuvěřitelná práce autorů. A tohle je přesně ten případ, kdy oceníte každý detail. Karin Lednická píše výborně, velmi dobře se čte a příběh mě dostal v podstatě okamžitě.
Hlavní postavy sice úplně skutečné nejsou, ale jejich jednotlivé osudy jsou naprosto uvěřitelné. Dokázala jsem s nimi prožít vše, i když to není jednoduché čtení, protože události na pozadí jejich životů se opravdu staly. Vzhledem k časovému úseku jsme s některými doslova vyrostli a sledovat, jak se v čase proměňují a jejich životy, do kterých krutě zasahují dějiny, se propojují, bylo pohlcující. A těším se, až se s některými z nich zase potkám v dalších dílech.
Pro mě se otevřela další skříň informací o naší historii, o které jsem neměla skoro ani ponětí a příjemné to rozhodně nebylo. A to obzvlášť, co se týče česko-polského konfliktu. Ještě teď ve mně doznívají silné emoce a myslím si, že to nějaký čas potrvá, než se mi podaří vše zpracovat, protože jsem si pak často dohledávala i další věci a historické postavy, které jsou v díle zakomponovány a pro naše hrdiny jsou důležité.
Nepochybuji o tom, že až se dostanu na konec trilogie, tak bude jasné, že trauma je mnohem rozsáhlejší, než jsem si kdy vůbec myslela.
Obálka: 9/10
Anotace: Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě - také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavných budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.

Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obvytel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.
Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románové tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.
Ukázka: Jen se v ní hromadil vztek, který nemohla průběžně ventilovat, jak byla doposud zvyklá.
Ludwik jí pil krev stále stejně, ba možná ještě více, pokud to vůbec bylo možné. Inžinýrek! Malý rozmazlený smrad je to! Kvůli jednomu pokreslenému sešitu vyváděl, jako by mu nohu utrhla. No ale aspoň ze Hanes dostal rozum a zašel tomu učitelovi říct, že od příštího září má s Ludwikem utrum.
Škoda že ta nová chlapecká škola tady na Jindřichu ještě není otevřená, tam se s děckama určitě párat nebudou. Kdyby tak ten spratek mohl přejít hned, byl by od něho brzo pokoj.
Ale člověk holt musí brát věci tak, jak přicházejí, a být trpělivý.
Těch několik měsíců to ještě bude muset Jarmila vydržet.
A v září už toho spratka pořádní učitelé srovnají do latě.

Nakladatelství: Bílá vrána
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

„Barborko. Všichni máme něco za sebou. On i já. I ty, koneckonců. Akorát... prostě se člověk musí snažit, aby si kvůli minulosti nezavřel dveře k tomu, co může být.“