Do vnitrozemí
Rok vydání: 2017
Žánr: povídky
Počet stran: 194
Moje hodnocení: 5/10 Jak už to tak bývá u sbírek povídek, tak v hodnocení jsem rozpolcená. Tentokrát doslova. Některé se mi líbily moc, něco ušlo a některé vůbec. Celkově to je zajímavý melancholický počin krátkých sond do duše postav, většinou bez omáčky okolo (ostatně ta se tam ani moc nevejde vzhledem k délce). Co mě ale hodně na celé knize bavilo, byla grafika a zvláště jsem si užívala detaily. Najdete tam 18 povídek: Duše (10/10, líbí se mi styl psaní, naladění na atmosféru bylo okamžité), Do vnitrozemí (10/10, ještě kratší ale úderná), Kaštanové ledy (4/10, za srdce mě už nechytla, ale stále se dobře četla), Záznam (4/10, jedna z ještě kratších, která nenaplnila očekávání), Přeúvěrovat to (10/10, super od začátku do konce), Když fouká (7/10, hořce úsměvné), Od prosince do května (4/10, tady škoda, že to nešlo víc do hloubky a konec byl příliš utnutý), Jeden den (4/10, téma mě zaujalo, ale zpracování horší), Ve třech (10/10, jedna z nejlepších), O panence (4/10, ze začátku to vypadalo nadějně, ale pak to šlo dolů a konec jsem nechytla vůbec), Love Story (1/10, jedna z ještě kratších, co nezaujaly), Rozednívá se (0/10, pro mě nudná), Na vozejku (2/10, sice mě nezaujala povídka jako taková, ale ocenila jsem pointu), Skákat axely (0/10, nezaujala, nebavila), Je hezky (0/10, nezaujala, nebavila), Pohřeb (8/10, vtipné, tady jsem se opravdu pobavila), Děda (7/10, byla fajn, hezká myšlenka na konci) a Olga (5/10, poslední se mi četla nějak hůř, i když se mi líbilo téma).
Obálka: 8/10
Anotace: Okamžik, jeden z tisíce, kdy človšk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizím mužem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky. To je ta chvíle, kdy se život otevírá, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti. Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou. Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá smrtící. Člověk musí křičet a doufat, že neodpoví jen ozvěna.
Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný a hlavně - je náš.
Ukázka: „Kluk byl nemocnej... chvilku teda zůstanu sedět... ale dneska volali, že už si pro něj můžu přijet. Měl mě vyzvednout přítel autem, ale ani se neukázal,“ zavrtěla hlavou. „Je to moje třetí dítě. Každý mám s jiným... holt. A s tímhle to taky nevidím na dlouho! Kdybych nepotřebovala jeho peníze, dávno to utnu,“ pronesla nekompromisně.
„Volala jste mu?“
„Co myslíte? Vod rána! Nevím, kde se zase zapomněl. Asi u nějakýho hospodskýho parťáka. Snad.“ Rukou bez prstýnků si prohrábla krátce, ryze funkčně střižené vlasy. Vymytá barva připomínala dozrávající třešně.
„A co bylo chlapečkovi, že musel do nemocnice?“
„Teploty a tak... jsou mu teprv dva měsíce, tak měli doktoři starost. Znáte to.“
Neznám, odpověděla Otka v duchu.
„Můžem zas pomalu jít... už se na prcka moc těším. Nebude vám vadit ten kočár ještě vézt? Tak děkuju. Jak se takhle prudce voteplí, mně vždycky blbne tlak nebo co to je. Nesnáším to horko. Vám to asi nevadí, co? Koukám, máte zavřený tenisky, to já bych se uvařila. Nejradši bych zahodila i ty pantofle a šla bosá.“
„Nohy mám pořád ledový,“ odpověděla Otka. Vždycky jí na ně byla zima, odmalička. Rukama i chodidly mohla chladit na potkání. Taky rty. „Ale tohle teplo nenávidím. Kdybych od rána neposlouchala řeči o tom, jak je hezky a člověk by měl jít ven, vůbec nevylezu.“
„A kdo vám to říká?“ zeptala se Matka.
Nikdo. Přesto jich měla plnou hlavu. Neslyšela hlasy, netrpěla bludy. Jen pocity viny z toho, že neumí žít. A procházka za prvních skutečně teplých dnů, kdy se i starci courají a jsou k politování s rozteklou zmrzlinou na prstech, k životu nejspíš patří.
Nakladatelství: Host
Knižní databáze: CBDB, Goodreads