Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ilustrace: Tomski & Polanski
Rok vydání: 2016
Žánr: cestování, humor
Počet stran: 291
Moje hodnocení: 8/10 Cestovatelské zážitky autora nebyly vždycky růžové (naopak, některé bych s klidem zařadila do hororu), ale dokáže je stejně napsat se špetkou optimismu a humoru. Bylo pro mě hodně zajímavé se dozvědět něco více o životě běžných lidí žijících v Nepálu a v Číně. Tento typ cestování pro mě rozhodně není, ale o to víc si dokážu užít vyprávění těch odvážnějších a tady jsem kolikrát autora obdivovala. Během čtení jsem si ale uvědomovala i to, že mi je určitě bližší vystupování naživo, kde mi to přece jen přijde s větší lehkostí (nebo přišlo, protože dnes už to je taky dlouhá doba, kdy jsem na něčem byla naposledy). Přesto se mi kniha četla docela dobře a bavila mě, stejně tak doprovodné ilustrace.
Obálka: 9/10
Anotace: „Ten svět z televize tam někde venku je. Jen si pro něj musíš dojít pěšky.“ Takové je motto prince Ládíka, který se tentokrát vydal zdolat Himaláj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už excentrický poutník zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život, nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Ziburův příběh je svědectvím o lehkosti a nadhledu, s nimiž jde ke světu přistupovat. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu, která se náhodou stala bestsellerem. Teď se nechal přemluvit, ať napíše i druhou.
O čem to je:
Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje.
Komu to můžu koupit:
Všem dobrým lidem se smyslem pro špatný humor.
Co se mi na tom může líbit:
Dobrodružství, vtip a vkusné ilustrace.
Jak to skončí:
Nijak, pořád jenom chodí.
Ukázka: „Nemusíš být zdvořilý, jez co chceš,“ napsal mi pan Wei. To si piš, kamaráde. Kdybych měl málo, klidně ti sním i psa. Šťastně jsme společně s Wangem a jeho otcem mlaskali a jídla v mísách potěšeně ubývalo. „Kamaráde, nepamatuji si, že bych v tomhle životě jedl něco lepšího,“ řekl jsem upřímně. Nebylo to prozíravé. Čínská zdvořilost totiž velí na chváálu odpovídat její negací. A pan Wei byl očividně velmi zdvořilý člověk. „Ty fazole jsou hrozně tvrdé. A rýže mi vůbec nechutná,“ zahájil své bědování. „Nezlob se, dneska to fakt nestálo za nic,“ omlouvá se mi. „Ani nepamatuji, kdy to matka naposledy takhle zkazila.“ Napadlo mě, zda Číňané reagují stejně, když jim někdo pochválí potomka. „Ale kdepak, není to hezké dítě. Vždyť se podívejte, vypadá jako zrůda.“ Po obědě otec pana Wei vytáhl svazek peněz a podal mi dvě stojüanové bankovky. Těžko říct, zda mě chtěl obdarovat, nebo odškodnit za zpackaný oběd, ale s díky jsem odmítl. Nic to však nemění na velkorysosti gentlemanova gesta. Na rozloučenou jsem se s oběma Wei objal, naposledy zdvořile odmítl nabídku ozdravného pobytu a vyrazil na cestu.
„Pane, je vedro, pojďte k nám na oběd,“ volal na mě anglicky mladý chlapec o dvě minuty později. „Kamaráde, nebudeš mi věřit, ale já zrovna dojedl oběd u sousedů,“ řekl jsem omluvně. Chlapec se ale nevzdával. „Máme vychlazené pivo,“ lákal mě. „Z lednice?“ ujistil jsem se. „Ano, z lednice.“ Nedá se nic dělat, existují věci, které racionálně uvažující člověk jednoduše neodmítá. U dveří domu se mě ujala matka, která mi nabídla křeslo v klimatizovaném obýváku. Společně s dobře vychlazeným Hansem jsme se uvelebili v křesle a rozhlíželi se kolem. Jen pro jistotu, aby nedošlo k hloupému podezření - Hans je místní značka piva, ale prožili jsme spolu už tolik krásných momentů, že ho mám ve zvyku personifikovat. Nad velkoplošnou televizí visely ještě velkoplošnější digitální hodiny. Zaujalo mě, jak decentně spojovaly motiv člověkem vymyšleného času s věčným koloběhem přírody.
Nakladatelství: Bizbooks
Knižní databáze: CBDB, Goodreads