Já jsem hlad
Autorka: Petra Dvořáková
Fotografie: Věra Stuchelová
Rok vydání: 2009
Žánr: autobiografie, náboženství, duševní zdraví
Počet stran: 131
Moje hodnocení: 4/10 Autorka popisuje chronologicky svůj život, co více či méně nakonec přispělo k rozvoji poruchy příjmu potravy. Není tedy divu, že se točíme hlavně kolem rodiny a následně milostných vztahů. Nevyhneme se ani vážné nemoci jejího dítěte, to působí trochu neukončeně, ale vlastně to dává smysl. Je tam zastoupeno i téma cesty k náboženství a víře, což mi nesedlo vůbec, ale jí to nějakým způsobem možná pomáhalo i přesto, že to je taky jeden z toxických vztahů, do kterého spadla. Celkově to je taková zpověď bez rozhřešení.
Časová osa je zhruba v polovině přerušena rozhovorem, který mě spíše rušil. Do té doby se mi to četlo dobře a rychle, potom to začalo váznout a přestávalo mě to bavit až na některé části. Myslím, že mě negativně ovlivnilo i to, že jsem ji nečetla na jeden zátah. Otázka ale je, zda bych to neodložila úplně.
Obsah doprovází několik černobílých fotografií, které se mi líbily a k textu se hodily. Člověku, který trpí jakoukoli formou poruchy příjmu potravy, bych to spíše nedoporučila.
Obálka: 4/10
Anotace: Nyní autorka přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zachycení zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. Dotýká se složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání i hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy nalézt pevný bod ve víře v Boha.
Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu. Ačkoliv vyprávění není zakončeno happyendem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem lze nalézt uzdravení.
Ukázka: Byla v té době taky hodně ovlivněná charismatickou obnovou a neviděla situaci realisticky.
A to tě v tak nízkém věku sestry do kláštera přijaly?
Dnes si uvědomuju, jak velká chyba to z jejich strany byla. Nemohly si přece myslet, že člověk je ve čtrnácti patnácti zralá osobnost, schopná zásadních rozhodnutí. Bohužel potřeba dorostu zvítězila nad zdravým rozumem a do kláštera mě přijaly. Po roce pravidelných návštěv jsem se tam přestěhovala. Nejdřív do filiálky v Brně, abych mohla pokračovat ve studiu na střední škole. Žilo zde asi patnáct sester. Kromě dvou, kterým bylo kolem třiceti, měly všechny hodně přes sedmdesát let. To je vlastně dost velký problém všech klášterů v ostkomunistických zemích, že téměř chybí střední generace. Byla mi přidělena osobní představená, která měla za úkol učit mě řeholnímu životu a duchovně mě vést. Byla to jedna z těch mladých sester, měla už po věčných slibech. Byla chorobně úzkostlivá a neurotická. Její snaha udělat všechno naprosto dokonale ji zcela ochromovala. Přemýšlením, jak co nejdokonaleji vyřešit maličkou potíž, ztratila mnoho času i sil a pomíjela naprosto zásadní problémy, pod kterými se pak psychicky hroutila. Brala jsem velmi vážně všechno, co mi vštěpovala, a snažila se to plnit do posledního detailu. Její problémy jsem odhalovala jen velmi zvolna.
A přitom jsi chodila do školy?
Jasně. Chodila jsem na církevní školu. Byl to kolektiv takových vyloženě slušných katolických holek, ale mně to přesto pořád připadalo katastrofálně světské. Myslím, že první dva ročníky mě spolužačky svorně nenáviděly. Dívala jsem se kriticky na všechno, co nemělo náboženský charakter. Ale já tomu taky doopravdy věřila: věřila jsem, že všechno, co se netýká Boha, je zbytečné.
Nakladatelství: Host
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Dodneška si pamatuju ten pocit, když jsem šla od něj dlouhou ulicí a cítila jsem prázdnotu našeho vztahu. Poprvé jsem poznala, že vztah se může ztrácet. Že i sebesilnější lidský cit se může jednoduše rozpustit a nebýt.