ADHD variabilita v dětství a dospělosti
Autoři: Radek Ptáček, Hana Ptáčková
Rok vydání: 2018
Žánr: odborná literatura, psychiatrie, psychologie
Počet stran: 79
Moje hodnocení: 8/10 Publikace se zabývá variabilitou diagnózy ADHD v dětském i dospělém věku. Nahlíží na ni v rámci mnoha oblastí od genetiky přes tělesné dispozice až po psychické projevy. Zmiňuje i jistou kontroverzi a zvýšený zájem v posledních letech. I z dnešního pohledu před sebou máme ještě dlouhou cestu.
Bylo to zajímavé čtení, na pár stranách se dozvíme spoustu informací, které vyplývají z výzkumů (tam se ale potkáme taky s různými pohledy). V knize jsou někdy uvedené přímo i tabulky, kde jsou některé výzkumy srovnávány. Četla se poměrně dobře až na asi jednu kapitolu, která pro mě byla složitější na pochopení.
Obálka: 5/10
Anotace: Kniha nabízí ucelený pohled na variabilitu ADHD v dětském věku i dospělosti. Analyzuje problematiku od etiologie přes neurobiologické a somatické příčiny, variabilitu v odpovědi na léčbu až po psychologické a sociální souvislosti. Přehled variability ADHD využijí odborníci v oblastech psychiatrie a medicíny obecně, ale i psychologové, pedagogové a pracovníci souvisejících oborů. Text zahrnuje také výsledky vybraných původních studií autorů a jako první v české odborné literatuře přináší kompletní diagnostická kritéria ADHD dle DSM-5 v oficiálním českém překladu. V přílohách jsou uvedeny metody pro hodnocení ADHD symptomatologie v dětství i v dospělosti.
Ukázka: 7 VARIABILITA V LÉČBĚ ADHD
7.1 LÉČEBNÉ METODY
Ačkoli ADHD není porucha, která by dítě bezprostředně ohrožovala, významným způsobem ovlivňuje jeho vývoj a snižuje zejména možnosti sociálního uplatnění dítěte. Uvádí se, že až v 80 % neléčených případů přechází do dospělosti. Neléčení jedinci nedosahují uplatnění odpovídající jejich schopnostem a vztahy s vrstevníky bývají problematické. Takový jedinec bývá často osamělý z důvodu nepřijetí ze strany vrstevníků a frustrován z neúspěchů (Malá, 2002; Malá, 2008). V dospělosti je pak u jedinců s ADHD riziko vyššího výskytu dalších poruch jako např. poruchy chování, antisociální poruchy osobnosti a závislosti na návykových látkách a problémy v sociálních vztazích (Dogget, 2004).
Léčba ADHD je tedy v těchto ohledech zásadní. Při vhodné léčbě má dítě větší možnost rozvinout své schopnosti a dosáhnout tak odpovídajícího sociálního a v budoucnu i profesního postavení (Dogget, 2004).
Stejně jako léčba všech dětských psychických poruch, tak i léčba ADHD zahrnuje vždy spolupráci jak lékaře - zvláště dětského psychiatra, tak psychologa, tak spolupráci s rodiči a učiteli. Metod a postupů, které se v současné době využívají v léčbě ADHD s větší či menší efektivitou, je mnoho. Zaměřuje se však především následujícími směry:
1. farmakologický přístup,
2. behaviorální/psychosociální přístup,
3. kombinace přístupů.
Hrdlička (2007) uvádí, že však velmi vysoké procento dětí je léčeno nevhodným způsobem nebo není léčeno vůbec. Důvody mohou být jak na rovině organizační, týkající se správné diagnostiky a péče o děti s ADHD, tak na rovině odborné, kdy může být obraz poruchy modifikován komorbidními poruchami, může jít o diagnostický omyl (nepřesné užívání diagnózy, časté změn v konceptu diagnostiky), nevhodnou volbu léčby (nadužívání neuroleptik), přednost psychoterapie před farmakoterapií apod.
Podle současných názorů patří mezi nejúčinnější metody léčby ADHD farmakoterapie a dále některé psychologické techniky, optimálně spojení obou těchto metod (Drtílková, 2003; 2008). Longitudinální studie sledující účinnost různých druhů léčby - behaviorální terapie, kombinace medikace a behaviorální terapie a pouze medikace - po osmi letech ukázala, že u všech jedinců, kteří byli nějakým způsobem léčeni, došlo ke zlepšení, přičemž ani jedna skupina nevykázala významný rozdíl v účinnosti oproti skupinám ostatním (Molina a kol., 2009).
Nakladatelství: Karolinum
Knižní databáze: CBDB, Goodreads