Integrovaná psychoterapie v akci
Rok vydání: 1999
Žánr: odborná literatura, psychologie, psychiatrie
Počet stran: 280
Moje hodnocení: 8/10 Publikace samotných autorů integrované psychoterapie podrobně popisuje její principy jimi uplatněné hlavně v terapeutických komunitách. Kromě představení svých i převzatých metod se zabývají hlavně prací s tělem, skupinovou dynamikou, jedincem ve skupině, schématy, také ale chováním, etikou a filosofickým rámcem. Neméně zajímavou (a znepokojující) je kapitola o poškození v psychoterapii jako takové, obecně se v knize vyskytují části, které vedou k zamyšlení z jiného pohledu, což mě bavilo a někdy inspirovalo. Rozhodně stojí za zmínku zvaní do terapeutického procesu nejen příbuzné daného pacienta, ale také osoby z jeho širšího okolí.
Ocenila jsem, že byl odborný text protknutý příklady z praxe včetně autentických zápisů z deníků pacientů, kteří procházeli programy v terapeutických komunitách vedených autory, ať už tady v té době v Československu nebo pak po emigraci v zahraničí (Kanada, USA). Bylo to i nahlédnutí do toho, jak to tady tehdy fungovalo včetně pohledu na psychoanalýzu a co se z toho dá vzít.
Obsah působí místy nesourodě a na konci mi to přišlo trochu utnuté, chyběl tomu nějaký závěr. Přesto se to celkem dobře četlo a dle mého stojí za přečtení, pokud jste z odborného okruhu a tento směr vás aspoň trochu zajímá.
Obálka: 0/10
Ukázka: Veverky, které vyrůstaly v izolaci a nikdy nedostaly žádné předměty, se kterými by mohly manipulovat, se pokoušejí zahrabávat oříšky nebo jim podobné předměty do holé podlahy, když se s těmito předměty poprvé v životě setkají. Škrabou na podlahu, jako by vyhrabávaly půdu, čumákem pěchují objekty do podlahy a nakonec předními packami pohybují, jako by objekty zahrabávaly a upěchovávaly do země. Eibl-Eibesfeldt (1970) uzavírá: „Celá sekvence chování je tedy předprogramována jako fylogenetická adaptace.“ Podobně panuje shoda, že existují invariantní vzorce chování v rámcích jednoho druhu, například vyhledávání příbytku, vyměšovací chování, sexuální chování, poskytování a vyhledávání péče, soutěživé chování, přenos předmětů a průzkum... Taková chování jsou často nazývána instinktivní. K rozdílům v názorech dochází, když na základě popisu chování teoretici docházející k závěrům o dědičných mechanismech („programování“) v organismech, na kterých pozorované chování spočívá. Ačkoli se všichni shodují na tom, že k chování může dojít pouze tehdy, existuje-li organismus, jeho prostředí a interakce mezi organismem a prostředím, cokoli tento bod vzájemné shody přesahuje, je předmětem hlubokých názorových rozporů.
A tak „...instinkt“ není již tak zavržené slovo a Pinker (!1997) dokonce mluví o „instinktu řeči“, čímž myslí dědičný základ společný všem jazykům.
2 DŮLEŽITÉ POJMY ETOLOGIE
Typická sekvence chování živočichů začíná jako apetentní chování, které se stává více a více specifickým a končí konzumačním aktem. Akt konzumace je založen na zděděné koordinaci (Erbkoordination, fixed action pattern), což je stereotypní a koordinovaná motorická a vegetativní reakce, a na taxi, pohybech orientovaných v prostoru. Zděděné koordinace jsou uvedeny do akce zděděnými spouštěcími mechanismy; tyto mozkové mechanismy jsou spouštěny podněty z prostředí, kterým se říká klíčové podněty nebo spouštěče. Když je spouštěčem tvar těla nebo chování jiného zvířete vlastního druhu, říkáme mu sociální spouštěč. Význam uvedených pojmů nejlépe objasníme na příkladu.
Když se v období tření objeví samička koljušky (Gasterosteus aculeatus) na území samečka, tvar jejího těla je pro samečka sociálním spouštěčem, na který odpovídá klikatým „cikcak“ tancem. To zase spouští zvláštní předváděcí pohyby samičky. Sameček ji potom vede k hnízdu a samička ho následuje. Ukáže jí vchod do hnízda a ona do něj vklouzne. Potom sameček opakovaně naráží do její ocasní ploutve, která stále vyčnívá z hnízda; samička naklade jikry a odplave. Sameček vnikne do hnízda a oplodní jikry mlíčím.
Nakladatelství: Grada
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Pacientka se chce zbavit bolestí hlavy, ale není jasné, zda je možno jí pomoci, nebude-li chtít se zabývat svým manželstvím, s nímž bolest hlavy souvisí.
Je podivuhodné, jak pacienti, přestože vyhledávají pomoc, protože jsou nešťastní se svým současným životem, nacházejí často vynalézavé výmluvy pro vyhýbání se akcím, důležitým pro pokrok v terapii.
Terapeutická komunita rozhodně není místem klidného odpočinku a pohody, i když mnoho slz je kompenzováno množstvím smíchu. Kdysi jsme žertovali, že dobře fungující terapeutická komunita jde z krize do krize. Ale tyto krize mohou být velice produktivní, jsou-li komunitou tvořivě vyřešeny.
Dnes jsem byl dost unavený. A také jsem si nemohl pomoci, stále jsem musel myslet na dopis od mé ženy, ve kterém navrhuje rozvod. Snažil jsem se nedat nic najevo. Když jsme dnes ve skupině probírali výkon vedoucího, byl jsem dost překvapen: Bea řekla, že tak nějak vycítila, že jsem byl unaven. Vždy jsem pociťoval, že ve funkci vedoucího je velmi důležité nedávat najevo osobní starosti. Ale je zřejmé, že pracovníci si uvědomí, když se cítíš mizerně - a nevypadá, že by jim to vadilo.
Příliš intenzivní zaujetí prací a jejími úspěchy se stává cestou, jak se vyhýbat bolestivějším terapeutickým zkušenostem. Je to známka odporu a v tomto smyslu se s ní musí zacházet a analyzovat ji.
Psychoterapeut je v praxi vystaven různým nebezpečím. Jedním z nich závislost na předsudcích doby a módách. Mohou se obrážet v psychoterapeutických školách ve vystupňované a zkarikované formě. Jejich přitažlivost je často v tom, že poskytují snadné a jednoduché vysvětlení složitých problémů.