Upálená zaživa
Autorka: Souad
Originální název: Brûlée Vive
Překlad: Dana Melanová
Původní rok: 2003
Rok vydání: 2014
Žánr: autobiografie, memoár
Počet stran: 191
Moje hodnocení: 10/10*
Obálka: 0/10
Anotace: V některých zemích jsou dnes ženy ve vězení. Je to jediný prostředek, jak je ochránit před smrtí, a dokonce ani tam nejsou v úplném bezpečí. Muži, kteří je chtějí zabít, jsou však na svobodě.
Setkala jsem se s dívkami, které přijely do Evropy ze stejné dálky jako já. Skrývají se. Jedna z nich nemá nohy: dva sousedi ji svázali a hodili pod vlak. Druhou zase otec a bratr chtěli zavraždit nožem a potom ji odhodili do popelnice. Jinou vystrčili její matka a dva bratři z okna: je ochrnutá.
A jsou další, o nichž se nemluví. Ty, které později našli mrtvé. Ty, kterém se podařilo utéct, ale dostihli je v cizině a zabili. A ty, jimž se povedlo včas uniknout a tají svou totožnost.
Nesetkala jsem se s žádnou tak popálenou ženou jako já, žádná z nich nepřežila. A já se neustále ukrývám, nesmím prozradit své pravé jméno, ukázat svoji tvář. Mohu jenom mluvit - je to jediná zbraň. která mi zbývá.
Ukázka: Ale chtěla jsem alespoň jedno dítě. Nejdřív se vdát, to byla nutnost. Musela jsem uvést svůj život do pořádku: manžel, rodina.
Když došlo k tolik očekávanému sňatku, bylo mi skoro třicet. Antonio už se cítil připravený na to, aby se oženil, jeho situace se vylepšila, mohli jsme se přestěhovat z garsoniéry do bytu. A také on už chtěl dítě. Bylo to moje první manželství, moje první šaty, moje první krásné střevíce.
Dlouhá bílá kožená sukně, kožená košilová halenka, kožené sako a lodičky na vysokém podpatku. Všechno nylo bílé a z kůže. Kůže je jemná a drahá. Strašně ráda jsem ji cítila na svém těle. V obchodech jsem nikdy nedokázala jít kolem kožených oděvů a nedotknout se jich, neohmatat je, neposoudit jejich jemnost. Nikdy jsem nechápala proč, teď to vím. Jako bych sama měnila kůži. Také je to jistá forma obrany, způsob, jak ukázat lidem kolem krásnou kůži, ne svoji vlastní. Je to jako s úsměvem, to je také způsob, jak druhým nabízet pocit štěstí, které nemusíme nevyhnutelně cítit.
Svatba byla největší radostí mého života. Jediné z dřívějšího života, co s tím sneslo srovnání, byla moje první schůzka s Maruanovým otcem. Ale na to už jsem nemyslela. Bylo to zapomenuté, zasunuté v jiné hlavě než v mé. Otěhotněla jsem a byla jsem na vrcholu blaha.
Laetitia byla skutečně vytoužené dítě. Mluvila jsem na ni, když jsem ji nosila v břiše, pyšně jsem to břicho ukazovala, nosila jsem přiléhavé, těsné šaty. Chtěla jsem, aby všichni věděli, že čekám dítě, aby všichni viděli můj snubní prsten. Mé chování v té době bylo pravým opakem toho, co jsem prožívala při prvním těhotenství, ale já jsem si to neuvědomovala. Tenkrát jsem se musela skrývat, lhát, prosit, škemrat o to, aby se se mnou oženil, aby se z mého lůna nenarodilo dítě, které by zneuctilo moji rodinu. A te´d jsem žila, chodila jsem po ulicích s tím novým břichem, s tím novým dítětem. Domnívala jsem se, že tohle štěstí všechno předtím smazalo. Věřila jsem tomu, protože jsem si to velmi usilovně přála.
Nakladatelství: Ikar
Knižní databáze: CBDB, Goodreads