Bratr z ledu

 
Autorka: Alicia Kopf
Originální název: Hermano de hielo
Překlad: Lada Hazaiová
Fotografie: Saul Leiter
Původní rok: 2016
Rok vydání: 2018
Žánr: román
Počet stran: 234
Moje hodnocení: 10/10 Tato kniha byla pro mě velkým překvapením, protože jsem očekávala úplně něco jiného. Považuji to za výjimečné dílo, kdy autorka střídá velmi osobní vyprávění, které je syrové, a odborné části o dobývání polárního pólu. Za mě excelentní přirovnání různého skupenství vody k mezilidským vztahům a vnitřním procesům člověka.
Během čtení se také setkáme s mnoha odkazy na knihy či filmy a ocenila jsem zdroje uvedené hned pod čarou, co se týče odborných částí. Nakonec jsem si ji i koupila a těším se na opakované čtení po nějakém čase.
Obálka: 8/10
Anotace: Leitmotivem knihy je led ve všech podobách a asociacích - ledovce, mráz, zima, sníh, chlad, bělost - a současně funguje jako metafora mezilidských vztahů: těch blízkých mezi hrdinčinou matkou, bratrem autistou a jí samotnou, i těch vzdálených mezi jedinci žijícími v cizím, složitém světě začátku jednadvacátého století.
Netradiční román tvoří dva světy, svět drsné reality a svět touhy, ale i odtažitosti: vnějšek a vnitřek - a nerovnováhy mezi nimi. První část se opírá o autorčinu posedlost severním a jižním pólem. Text má povahu reportáže a seznamuje nás s dějinami dobývání obou pólů. Ve druhé části je autorka hodně osobní. Popisuje svá studia, seznamování na seznamce, sexuální život, finanční problémy, hovoří o fenoménu facebooku a twitteru. A po celou dobu komentuje život svého bratra, bratra z ledu, uvízlého v nemoci. Propojení osobních, niterných a ryze subjektivních částí psaných v ich-formě s pseudodokumentárními popisy polárních dějin či citáty z encyklopedií působí neotřele a originálně a upomíná na poetiku Julia Cortázara či Milana Kundery.
Ukázka: Zápisky z výzkumné cesty I:

TUČŇÁCI
Tučňáci na Antarktidě byli pro badatele, kteří je na počátku dvacátého století začali filmovat, zjevením. Okamžitě si získali sympatie celého světa; lidé chtěli vidět záběry hravých tučňáků. Ale jestli jsi viděl Encounters at the End of the World (Setkání na konci světa) od Wernera Herzoga, tak nejspíš víš, že tu a tam se jeden tučňák dobrovolně oddělí od skupiny a vydá se opačným směrem od moře, což ho přivede do záhuby.

JIŽNÍ PÓL
Dole v domě je obchod s mraženými výrobky. Prodavač je vysoký hubený blonďák. Připomíná mi dobyvatele Amundsena.

VRCHOLY A PÓLY
Šerpové a Eskymáci jsou si podobní. Jedni každý den dosahují vrcholků, druzí pomáhali celému světu objevit severní pól.

ZPRÁVA
Alpinista Ferran Latorre vzdává pokoření vrcholku Mount Everestu, aby zachránil nemocného šerpu.

BÍLÝ KRÁLÍK
Když jsem byla malá, máma pracovala na jedné venkovské škole. Školní dvorek byl vlastně les. Jednou jsem si všimla, že se mezi kořeny stromu krčí králík. Ale nepodobal se těm ze středomořských lesů, kteří díky hnědým tónům splývají s krajinou, byl to bílý králík. Když jsem popošla blíž, zjistila jsem že je o dost větší než obvykle, nehybně na mě zíral svýma červenýma očima.

Nakladatelství: Odeon
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

Postižení bývá obvykle chápáno jako cosi, co jedinci brání být soběstačný, a tudíž nadaný dovednostmi, za něž jsou ostatní - rozuměj společnost - ochotni zaplatit. Ačkoli díváme-li se na to z ekonomického hlediska, do této kategorie by se dali zařadit mnozí z nás. Existuje spousta postižených s tučnou výplatní páskou, těžkých citových mrzáků a různých debilů, kteří řídí firmy a státy. Postižení se proto z toho či onoho důvodu jeví jako dost rozšířený rys značné části obyvatelstva včetně mé maličkosti, bereme-li v potaz fakt, že nikdo není úplně nezávislý a výlučně užitečný. Nejzásadnější rozdíl spočívá v tom, že závislost, kterou implikuje vážné mentální nebo tělesné postižení, jak je tento termín běžně chápán, s sebou nese zranitelnost dotyčné osoby a nepřetržité úsilí jejího okolí: zaopatření, jež zajišťují lidé, jejichž práce mnohdy není doceněná, a proto ani ohodnocená tak, jak by být měla. Stejně tak činnosti, které mohou vykonávat osoby s popisovaným postižením, neztrácejí na ceně jen proto, že nejsou dostatečně placeny.

Od doby, co nežije s mým otcem, což je už víc jak dvacet let, neměla žádný vážný vztah. Máma je polární badatelka a táhne bratra na sáňkách.

Je moc důležité, aby věci měly jméno. Pokud ho nemají, neexistují.

Vše, co si každý měsíc nemůžeme koupit a nekoupíme ani v těch následujících, se usazuje kdesi pod ledem. Platonické lásky zkrystalizují a také zůstanou pohřbeny pod sněhem. Když se neuspokojená přání nahromadí, udělají se na čele praskliny. Led občas zaviní, že uklouzneme a spadneme do nejhlubších trhlin. V létě, po dlouhém čase tání, všechny pohřbené mrtvoly vyhřeznou na povrch jako mamuti na sibiřských rovinách, ostatky jsou vlhké a páchnou. Tehdy už je nemilujeme. Pomyslíme si, že to stejně nemělo cenu. Že to byly vyhozené peníze nebo že si ten druhý lásku nezaslouží.

Umírají dvě osoby, dvaaosmdesátiletá matka a její čtyřicetiletá postižená dcera. Po přirozené smrti matky následuje smrt postižené dcery hladem. Žily samy, odříznuté na severním pólu?
Ne, žily v mé zemi.

Studenti na gymnáziu - na státním gymnáziu se čtyřmi třídami na ročník z devadesátých let, nekonečné doby barabizen, kterými se pořád ještě flikuje státní školství v naší zemi -, kteří mají stabilní prostředí a nejsou moc zvědaví, prospívají. V opačném případě najdou způsob, jak se dostat na šikmou plochu; bar vedle školy s vytrvalými hráči karet a fotbálku, přilehlý park s věčnými kuřáky hašiše. Nadšený profesor zachrání víc životů než kterýkoli policista obcházející po zmíněných místech.

Chodím za školu, abych si mohla číst v sousedním baru. Navštěvuju Tropy Henryho Millera, jsem důvěrnice Anaïs Nin. Četba je zábavnější, společensky přijatelnější a ve srovnání s drogami levnější izolační činnost.

Táta občas přirovnává lidi k autům nebo k botám. Jeho rady jsou ve stylu „Ať tě při chození nedřou“. Metafora tření při chůzi je dost plastická, ale srovnání člověka s výrobkem, konkrétně botou, je ponižující. Když o tom přemýšlím hlouběji, napadá mě, že jsem měla boty, které mě nejdřív dřely a potom byly úžasně pohodlné.

Proč přitažlivost není vždycky oboustranná? Měla by být.

Ptám se sama sebe, jestli mě léta studia, práce a větších i menších milostných karambolů vyleštila nebo opotřebila. Co ze mě zbývá, šperk, nebo kamínek?

Při chůzi mě rozbolí koleno. Na tělo si vzpomeneme až tehdy, když přestane fungovat.