Most sebevrahů
Rok vydání: 1999
Žánr: román, psychologie
Počet stran: 189
Moje hodnocení: 8/10
Obálka: 0/10
Anotace: Volné pokračování knihy Most přes řeku Léthé přináší další nejzáhadnější případy sebevražd, s nimiž se lékaři a psychologové ve své praxi setkali. Ne vždy se dá uspokojivě vysvětlit, proč se člověk s normální psychikou rozhodne skoncovat se životem, proč se sebevrahové odhodlali ke svému poslednímu činu až po zralém uvážení, po bilancování dosavadního života.Je to proto, že dosud vyrovnaný člověk neunese životní katastrofu, nebo část viny má také lidská lhostejnost a neschopnost vidět problémy blízkého člověka? Valja Stýblová vylíčila v psyhcologické zkratce několik téměř románových příběhů mrtvých i živých, které spojuje znepokojivý odkaz sebevrahů: Nikdo není vinen mou smrtí.
Ukázka: „Radši nám aspoň stručně řekni pokračování seriálu - co s tím klukem bylo dál?“
„Moc toho nevím,“ přiznal zamyšleně. „Ležel nějakou dobu na klinice, ale naštěstí to nebylo na mém oddělení. Snažili se za mnou přijít, napřed matka a pak i on, ale vyhnul jsem se tomu, nedokázal jsem s nimi mluvit. Já vím, lékař nemá být zaujatý, ale zlobilo mě kolem toho kluka všechno - jak ho každý na klinice litoval, doktorka, co ho ošetřovala, sestřičky, i to, jak se snažil všem zalíbit. Viděl jsem je párkrát tady dole na zahradě. Hrál tragickou postavu, chodil nahrbený, matka ho podpírala, zahleděná jen do něj s úzkostným výrazem...“
Primář z ARO chápavě přikyvoval. „Asi bych o to taky nestál po tom všem znovu situaci rozebírat, utěšovat je. A co sebevražedné tendence? Už se nechtěl zabíjet?“
„Nevím, možná tím ještě občas vyhrožoval, ale to se dá zjistit, když budeme potřebovat, jeho dokumentaci máme na klinice k dispozici.“
Rozhodli se tentokrát schůzku skončit, příště dostane slovo primář. „Víte, proti těm vašim případům je ten můj úplná křišťálová studánka,“ řekl jim na rozloučenou. „Stará paní udělala bilancí, a protože pro ni byl život už jen trápení, skoncovala to. Aby nebyl nikdo na pochybách, nechala vzkaz: Nikdo není vinen mou smrtí. Prostě tečka, jedna kazuistika bude bez diskuze.“
„Ukázková. Jasný, konkrétní případ, jak jste si pro mediky přál,“ podotkla Vilma s neurčitým úsměvem. „Jenom jednu malou otázku: co vy? Jste si opravdu stoprocentně jistý, že nikdo není vinen?“
„Ovšemže jsem,“ řekl primář rozhodně. „Nebo proč se ptáte?“
Znělo to nedůtklivě. Psycholožka neodpověděla, usmívala se, zabraná do sebe. Zmátlo ho to, krátkozraké oči za brýlemi znejistěly.
„Budete mít příležitost zvážit to sami. Já nejsem psycholog, ale budu vám její příběh objektivně vyprávět od chvíle, co jsme se s tou rodinou poznali. Možná se doberete něčeho hlubšího, ale moc tomu nevěřím.“
Nakladatelství: Šulc a spol.
Knižní databáze: CBDB, Goodreads