Nadoraz

Podtitul: Příběh The Velvet Underground
Autoři: Victor Bockris, Gerard Malanga
Originální název: Uptight: The Story of the Velvet Underground
Překlad: Josef Rauvolf 
Původní rok: 1983
Rok vydání: 2010
Žánr: biografie, memoár, hudba
Počet stran: 214
Moje hodnocení: 9/10
Obálka: 8/10
Anotace: Když začínali, znalo je jen pár feťáků, intelektuálů a umělců shromážděných kolem excentrické osobnosti Andyho Warhola. The Velvet Underground čerpali stejným dílem z tradice garážového rocku, hudební, výtvarné i literární avantgardy, free jazzu a popu, nebáli se experimentovat. A nezapomínejme na koketování s různými drogami, fascinaci sexem, násilím. Velveti stáli zcela vědomě na okraji a smáli se všem přímo do očí. Ostatně, vznikli přece v New Yorku...
Dnes jsou The Velvet Underground označováni za jednu z nejvlivnějších a nejosobitějších skupin dějin rockové hudby, za skupinu, která stála u kořenů mnoha pozdějších směrů, jimiž se rock vydával.
Příběh skupiny The Velvet Underground je projížďkou peklem i nebem zároveň. Od každého něco a nádavkem spousta dalších pikantérií. Především je ale příběhem muzikantů, zcela oddaných své tvorbě. Ať to stálo, co to stálo.
Ukázka:
Měla jsem své místo, protože jsem byla Johnova manželka a něco jsem dělala.
Bockris: Co se to ale dělo s jejich deskami? Jsou to skutečně výborná alba. Musel si přece uvědomovat, jak jsou vynikající.
Johnsonová: Nepamatuju se, že bychom se s Johnem někdy bavili o jeho práci. Nikdy jsme neměli pocit, že by to bylo natolik zajímavé, abysme o tom museli mluvit.
Bockris: Jaká byla v té době Warholova pověst?
Johnsonová: Díky němu se tohle všechno zběhlo. Ztělesňoval story o úspěchu šedesátých let. Oblékání, hudba, to všechno bylo pod etiketou umění. Nevzpomínám si na žádný báječný pocit úspěchu. Když děláš něco, co je zajímavé, a chceš, aby se o tom dobře psalo, nikdy to pro tebe nemůže představovat finanční úspěch.Tak je to pouze v případě, když se ti nedostane zasloužené pozornosti - tehdy víš, že se ti daří dobře. Já si prostě pamatuju víc bitek než bláznění a srandiček. Jak by si mohl John se mnou povídat o muzice? Věděla jsem o frustracích a pocitech křivdy v kapele. Procházela jsem tímtéž. Nemám pocit, že by si o Stevovi Sesnickovi myslel něco dobrého. Nejsem přesvědčená, že by v kapele považovali Loua za kapelníka. Vím, že pokud šlo o Johna, nebylo to pro něj snadné, protože si doopravdy myslel, že Lou je šéfem kapely. Společně ale byli hrozně dobří, proto si myslím, že bylo pro Johna hodně těžké to skončit... ale byla to otázka přežití.
Bockris: A co tehdejší hudební atmosféra? V letech '66, '67 a '68 přece dělali skutečně skvělou muziku. Proti čemu byli?
Johnsonová: Proti Jimu Morrisonovi. Jeho muzika se mi nikdy nelíbila. Stones byli dost undergroundoví. Nebyla to kapela, která by se líbila každému. Bylo to v pohodě být tím, čím jsi - ať už to bylo cokoliv. Nemusel ses přidávat k nějaké klice, abys dodal smysl tomu, proč tu jsi. Byl to hodně divný guláš. Vždycky jsem byla přesvědčená, že je to větší, než to bylo. Měla jsem pocit, že všichni chodí ve stříbře a v minisukních - ale když se nad tím teď zamyslím, vidím, že se jednalo o strašně malou skupinu lidí. Se všemi s námi vyjeli, a to jsme nefungovali v žádné formě establishmentu.

Nakladatelství: Levné knihy
Knižní databáze: CBDB, Goodreads