Jaguár lidi nežere
Autor: Jan Dungel
Ilustrace: Jan Dungel
Fotografie: Jan Dungel, Radana Dungelová, Lenka Gondová, Štefan Kardoš, Vladimír Šimek
Rok vydání: 2017
Žánr: cestování, zvířata, umění, příroda
Počet stran: 173
Moje hodnocení: 10/10 Autor nás vezme s sebou na cesty po Austrálii, Venezuele, Kolumbii, Peru a Brazílii, které podnikl v letech 2013-2017. Vychází ze svých deníků a dokáže psát tak, že to čtenář prožívá s ním. Mnohdy i životu nebezpečné situace vypráví s lehkostí. Hlavně je tam znát velká pokora k přírodě a zvířatům, s kterými se setkává. Na rozdíl od těch, kteří úspěšně devastují prostředí, což je smutný fakt, který se prolíná všemi cestami, zvláště když se vrací na stejná místa. Naneštěstí jsme ještě nestihli zničit úplně vše, a tak můžeme s přírodovědcem zažívat i nadšení z objevů či zážitků.
Kromě unikátních fotografií text doprovází i nádherné detailní ilustrace, které Jan Dungel tvoří přímo na výpravách. Je pro mě inspirací a těším se, až se mi do ruky dostane další z jeho knih.
Obálka: 5/10
Anotace: Netradiční cestopis cestovatele a výtvarníka Jana Dungela. Bohatě ilustrovaná kniha doplněná autentickými fotografiemi z cest po Austrálii a Jižní Americe volně navazuje na úspěšný titul S Jaguárem v posteli: Pralesní deník z roku 2012.
Ukázka: Sám se stále hlouběji propadám kamsi do přízračného polovědomí a začínám mít vidiny. Přesto řidiče opakovaně prosím, aby mne nechal řídit, ale nechce o tom ani slyšet. Mele něco pod vousy, vůbec mu není rozumět a ani se o to nesnažím. Suneme se hlemýždím tempem dál pustou temnou krajinou v naprostém kómatu, a když spícímu řidiči sklouzne noha z plynu, auto zmlkne a zcela zastaví. A to může být nebezpečné. Nikoho a nic tu neznáme. Zatraceně, musím se za každou cenu nějak udržet při vědomí!
Nakonec jsme se do Paz de Ariporo opravdu dostali celí a bez větších šrámů půl hodiny po třetí ráno. Beze slov taháme zavazadla do recepce prvního hotelu, na který jsme narazili. Jmenuje se El Pie de Monte a nevypadá vůbec špatně, tedy až na ospalou a iritujícím způsobem zpomalenou recepční, která nás nutí vyplnit jakési formuláře.
„Tady máte naše pasy, copak to nepočká do rána?“ snažím se být věcný. Nepočká...
Jsme na pokraji kolapsu, reagujeme podrážděne, a pokud nám, zatraceně, ihned na pitomý pult nevysází klíče od našich pokojů, nejspíš ji v příštím okamžiku zaškrtíme, rozdupeme a kusy jejího těla pohodíme prašivým psům vyjícím na pusté ulici.
První den na farmě
Když jsem se v roce 1992 se svými kamarády a spolužáky z univerzity Mirkem a Tondou do llanos dostal poprvé, krajina mi ze všeho nejvíce připomínala africký buš, jak jsem ho znal z knížek a filmů. Naprostá rovina, křovinatá savana, galeriový les lemující břehy řek. V našem případě šlo o soutok řek Suripa a Apure ve Venezuele. Záhy jsme objevili také první laguny a bažiny plné kajmanů, kapybary, první anakondu a samozřejmě obrovská hejna brodivých ptáků. Ale nejen to, nebe křižovaly páry červených arů, ranní křik amazoňanů se brzy stal běžnou kulisou našich příštích dnů.
Místní farmy se zaměřují na chov dobytka, a není proto divu, že jsme hned během první dychtivé výpravy do savany narazili na opravdové kovboje v sedle a s kloboukem na hlavě, lasem stočeným na boku koně a puškou trčící z pouzdra. Také zde na farmě La Aurora je to víceméně podobné, což nepřekvapí, když si člověk uvědomí, že jde o stejné území uměle rozdělené venezuelsko-kolumbijskou hranicí. Ostatně jsem nedaleko řeky Arauca, která onu hranici tvoří a na jejímž venezuelském břehu jsem již mnohokrát pobýval. Při zběžném pohledu do mapy je to odtud na farmu La Aurora coby kamenem dohodil. To by však musely existovat také nějaké silnice, což, dodejme naštěstí, neodpovídá realitě. Pozemky farmy protéká přítok Ariporo, který stejně jako všechny ostatní řeky v llanos patří k povodí Orinoka.
Pár rozdílů jsem přece jen zaznamenal. Kovbojové na místní farmě jsou neozbrojení, což mne zprvu trochu překvapilo, stejně jako přítomnost mnoha žen. Naše kuchařka Jenifer dokonce na farmu dojíždí na motorce! Rafael má zřejmě pravdu, nejspíš tu fakt bude bezpečno. To má ovšem také svůj rub, LaAurora je totiž farmou, která přijímá turisty, a na takové jsem ještě dosud nebyl. Jsem tedy zvědavý, ale také se nemohu zbavit určitých rozpaků...
Přivítal nás podsaditý chlapák s kulatým obličejem a hlubokýma kávovýma očima, který se představil jako Nelson Barragán. Vlastně ho tak trochu znám, už si s ním nějaký pátek dopisuji. Působil plaše a trochu posmutněle, jako by ho něco trápilo.
Nakladatelství: Barrister & Principal
Knižní databáze: CBDB