Nemetonburk aneb Tajemství ve skále

Autorka: Renata Štulcová
Ilustrace: Miro Hadinec
Rok vydání: 2003
Série: Nemetonburk (1. díl)
Žánr: fantasy, dobrodružné, pro mládež
Počet stran: 236
Moje hodnocení: 10/10*
Obálka: 2/10
Anotace: NEMETON je prý spojnice mezi skutečným a nadpřirozeným světem. Nevěříte? Přesvědčte se, máte-li rádi záhady a dobrodružství! Dvojčata Tom a Áňa vás provedou starobylým labyrintem pod hradem Nemetonburk tam a zpátky, odhalí tajemství Křišťálové jeskyně, „Srdce srdcí“ i záhadných podob sourozenců Justýny a Lukáše s jejich dávnými předky...
Ukázka: Ve stájích potom dvakrát zahnete doprava,“ poradil mu ještě a pak se nejistě zeptal: „Pane, říká se, že Felicita sám třefí na jakési místo, kam jste jezdil s knížetem, je to pravda?“
„Si. E grazie,“ šeptem poděkoval Giovanni a vyhoupl se na zeď.

Nikde nikdo. Tak jak to tady hlídají? Seskočil i se zavazadlem a opatrně se vydal doleva. Uvítalo ho veselé odfrknutí a zařehtání.
„Felicita,“ zašeptal dojatě, ale vtom se na něco vrhl ozbrojená voják. V dalším okamžiku však ze stáje vyběhl krásný černý kůň a jediným úderem kopyta vojáka srazil. Giovanni koně objal kolem krku: „Felicita, amico mio!“ zvolal.
Kůň se zklidnil, nechal se osedlat a pak již vyrazili mezi stájemi a hradním nádvořím, kde jim čeledíni a vojáci nestačili uskakovat z cesty. Tryskem projeli bránou ve věži Cecilce. Podhradí bylo vylidněné, všichni museli povinně na popravu. Giovanni pobízel koně do nesmírné rychlosti. Ještě není vidět kouř, snad není pozdě... Na kostelní věži začala odbíjet pátá.
„Upálit! Upálit!“ skandoval na příkaz ustrašený dav. Kdo se na chvíli odmlčel, hned pocítil šlehnutí biče. „Ča-ro-děj-ka! U-pá-lit!“
Justýna měla dojem, že se ocitla v ošklivém snu, že je to jedna z nočních můr, které ji občas trápí, ale pak si uvědomila, že v těch můrách si vždycky myslí, že je to skutečnost, a nikdy ji nenapadá, že až se ráno probudí, bude vše v pořádku. Tohle není noční můra! Byla přivázaná ke kůlu, na hlavě pytel a v duši beznaděj. Hrůzou začala ztrácet vědomí. Ucítila závan kouře a čekala, kdy ji začnou pálit plameny. Potom vše přehlušil silný dusot, dav přestal křičet, vydechl údivem a rázem ztichl. Ticho... ticho... ticho... Měla dojem, že ohluchla. Neviděla, jak jezdec na nádherném černém hřebci vyrval katovi zapálenou pochodeň a obloukem ji hodil do řeky. Ticho prořízl sykot. Netušila, že to řeka Ladavida udusila plamen.
„Sejmi questo sacco - ten pytel!“ uslyšela přísný hlas. Giovanni? Nevěřila svým uším. A potom jí kat odporný smradlavý pytel sňal a ona Giovanniho uviděla. Hbitě k ní přistoupil, a když jí dýkou přeřezával pouta, uslyšela, jak jí šeptá: „Tě míluju.“
„Stráže!“ řval rozzuřený správce. „Dělejte přece něco!“
Právě nadešel okamžik, kdy poslední paprsek sklouzl za obzor a na obloze se nebývale silně rozzářily hvězdy. Stráže se ani nehnuly. Téměř posvátná bázeň z jezdce, jeho koně a nekonečné hvězdné oblohy jako by jim vkovala nohy do země.
Giovanni vysadil Justýnu na Felicitu. Lidé jak u vytržení zírali z čarodějnice na kněžnu a z kněžny na čarodějnici.

Nakladatelství: Albatros
Knižní databáze: CBDB, Goodreads