Slovník floskulí
Autor: Vladimír Just
Rok vydání: 2003
Série: Slovník floskulí (1. díl)
Žánr: slovník, jazyky, populárně-naučná literatura
Počet stran: 214
Moje hodnocení: 10/10 Výborná kniha, na kterou jsem narazila náhodou. Autor představuje slovník slov nebo slovních spojení, která jsou jen prázdnou skořápkou bez významu. Buď jsou to skutečně vyprázdněné fráze, které mají kolikrát účel jen něco zastírat, nebo svůj význam mění či ztrácí svým nad/užíváním. Ve zdůvodnění se autor vrací často do naší neblahé totalitní minulosti a i když to mnohdy nebylo ve skutečnosti nic vtipného, tak jsem se bavila tím, jak to dokázal podat, protože ironii a sarkasmus mám ráda a tady toho bylo požehnaně. Plusem je i schopnost autora si dělat srandu sám ze sebe a měli by ji mít určitě i čtenáři. Opravdu bych nečekala, že mi zrovna slovník bude zvedat náladu, ale dělo se. Taky mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak sama náš jazyk používám a v neposlední řadě to je skvělá publikace i k rozšíření slovní zásoby. Vydání je sice staršího data, ale ono toho je stále dost aktuální či je zajímavé to vidět z dnešního pohledu.
Obálka: 6/10
Ukázka: Uvedl jsem tehdy na konferenci Literatura v obklíčení v rámci Měsíce Bosny a Hercegoviny (1995) tento příklad: až televizní debatéři půjdou v noci domů, uvidí na ulici dva opilé vojáky, jak znásilňují mladičkou dívku. Jeden jí drží zezadu ruce a ústa, druhý koná dílo. Naši analytici chtějí nejprve zasáhnout, vytahují mobil, aby zavolali policii. Pak si vzpomenou na dnešní besedu a uleví se jim: nemají Mandát! A bůhví, co si ti tři předtím udělali. Třeba si řeší problém s minulostí - co o tom vlastně víme? Třeba otec té dívky předevčírem znásilnil vojákovu sestru, nečetli jste snad něco podobného včera v Blesku? A vůbec, připojí se další, v tuhle hodinu a v téhle čtvrti, určitě je všechny tři před chvílí vyrazili z tímhleté vykřičené hospody. Hlavně nevidět věci černobíle, přidá se třetí, pozoruje nezúčastněne, jak voják brutálně vniká do otřesené dívky: je třeba každý skutek posuzovat v historických a lokálních souvislostech. A hlavně - nedémonizovat jediného viníka! A nevnucovat každému na potkání naše pojetí lidských práv, přitaká ochotně zase první. A zrychlí chůzi směrem k připravenému, bezpečnému automobilu. Třeba ta holka (stejně byla nějaká přičmoudlá, nezdá se vám?) vyznává a praktikuje úplně jiné pojetí morálky... S tím se všichni tři rozloučí a spěchají domů k rodinám. Přibližně za týden prvnímu z analytiků policie oznámí, že jeho dcera byla ve stejné čtvrti znásilněna opilými vojáky.
Teprve pak volá policii, aby podle jeho popisu začala stíhat - kupodivu - ty dva vojáky, nikoli Mandát.
MANDATORNÍ
Většinou to slovo slyšíme v ustáleném spojení „mandatorní výdaje“. Tato obludnost je, jako tolik jiných, mechanicky přejatá z angličtiny („mandatory“ = závazný, povinný, nařízený).
Nakladatelství: Academia
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Obliba „jako“ v reálném socialismu měla ovšem, jak jsem pevně věřil, svůj hlubší, bytostný rozměr: všechno bylo v té době „jako“. Měli jsme jako svobodný stát, jako peníze, jako parlament, jako různé strany a jako volby. Noviny a televize ukazovaly jako realitu. Chodili jsme jako do práce a jako jsme studovali jako vědecké discipliny (opravdově, nikoli jako, bral národ snad jen hospody, chalupy a chaty - tedy náhradní svobodu projevu a náhradní bydlení, někteří z nás opravdově dělali akorát divadlo - opět náhradní aktivitu, jiní zkoušeli v pracovní době big-beat, pálili slivovici, další malovali, tkali, dělali samizdat nebo děti). Celý reálný socialismus byl jedno velké JAKO, jedno velké „jakování“ (narůžovo, načerno, nezeleno, narudo). Protože věřím v mystiku slov, vůbec mě nepřekvapilo, když na špičce pyramidy všeobecného jakování stál nakonec JAKEŠ: jako symbolický dovršitel i hrobař epochy.