Žít navěky
Originální název: Eternal Life
Překlad: Tereza Marková Vlášková
Původní rok: 2018
Rok vydání: 2020
Žánr: magický realismus, historická fikce, román, náboženství
Počet stran: 230
Moje hodnocení: 5/10 Zvláštní román, který částmi vychází z talmudských spisů. Sledujeme osud postav Ráchel a Elázara, kteří se kvůli životu jejich syna vzdají vlastní smrti. Začalo to docela dobře, pak už to jen ztrácelo na zajímavosti, protože se toho vlastně ani moc nedělo. Samotné postavy si mě nezískaly, stály pořád na místě, přitom svět se neustále měnil, takže to už je docela umění na několik životů. Hlavní zaměření je na Ráchel, o to horší to podle mě bylo.
Autorka nás chaoticky často bere různě do minulosti, aby osvětlila současnost, ale těch mezer pořád zůstává dost. Tak nějak to jede většinou po povrchu a i když se tam objeví pár zajímavých myšlenek, tak to nakonec do hloubky moc nejde a mnohdy to nedává vůbec smysl. Konec to moc nevylepšil. Četlo se to ale poměrně dobře, takže jsem to nakonec dolouskala, což je u mě zase úspěch, protože magický realismus, že...
Obálka: 6/10
Anotace: Když nesmrtelnost není dar, ale prokletí.
Ráchel má problém: nemůže zemřít. Její současné potíže - skomírající podnik, dospělý nezaměstnaný syn a mrtvý manžel - jsou ničím oproti tomu, čím si prošla za poslední dva tisíce let, kdy přežila desítky svých partnerů a viděla rodit se a umírat nespočet svých dětí. Každou rodinu musí jednoho dne opustit, aby sama neupadla v podezření, přičemž jejímu znovuzrození vždy musí předcházet upálení se v očistném ohni... Od chvíle, kdy v Římany okupovaném Jeruzalémě zaplatila během starobylého rituálu svou smrtelností za to, aby mohl žít její nemanželský syn, zkusila už všechno, aby mohla pokojně odejít z tohoto světa. Až když se Ráchelina vnučka Hannah pustí do převratného výzkumu v oblasti DNA, svitne jí nová naděje...
Ukázka: „Zrovna ses vdala, Ráchel. Všichni to dítě budou brát jako Zakajovo. A třeba se ani nebudou mýlit. Třeba vážně Zakajovo je.“ Poplácal ji po plochém bříšku a Ráchel v něm roztřepotali motýlci. „Ahoj, synu Zakajův! Ó velký synu Zakajův, odteď za devět měsíců tě tvůj otec přivítá mezi členy obce!“
Snažil se ji rozesmát. Jí ale do smíchu nebylo. „Vím, že není jeho,“ řekla. „A bude to vědět i on. Mám strach.“
„Nikdo to nepozná, Ráchel. Nemusíš se bát.“
„A co když bude mít zelené oči?“
Elázar si povzdechl, nabral do dlaně vodu a nechal ji po kapkách líně protékat mezi prsty. „Tak to ti povím přesně,“ odpověděl. Vzal Ráchel z ruky lucernu a odložil ji do prohlubně pod kamenem s vyrytým nápisem. „Řekněme, že si Zakaj nějakým zázrakem vážně všimne, jakou má to dítě barvu očí. On si toho samozřejmě nevšimne, muži si barvy očí všímají pouze u žen, které milují. Ale řekněme, že si toho navzdory všemu vážně všimne. Obviní tě z cizoložství. A pak tě přivede do Chrámu za mým otcem, aby zjistil, jestli má pravdu.“
„A tu mít bude,“ zašeptala Ráchel.
Elázar ji pohladil po ruce. „Otec sepíše přísežné kletby na pergamen, inkoust z pergamenu nechá rozpustit ve vodě a pak tě Zakaj předvede před otce a ostatní kněze. Sundají ti šátek -“ začal pátravě přejíždět rukou po jeho okraji, popotahoval za něj, dokud se mu nepodařilo zajet jí mokrými konečky prstů do vlasů, „- a poručí ti, ať tu inkoustovou vodu vypiješ. Pokud opravdu jsi cizoložnice, naplní tě ta voda okamžitě hořkostí, naduje ti břicho, ochabne tělo, tvůj klín potratí a zemřeš.“ S těmito slovy stáhl ruku a nhlas se rozesmál. Tunelem se rozezněla ozvěna, odrážela se od vlhkých kamenů.
„Čemu se směješ?“
„Tenhle obřad jsem v Chrámu viděl dobře stokrát. Dokonce jsem ten pergamen i sám namáčel. A můžu ti na místě odpřisáhnout, že nám na chrámových schodech ještě neumřela ani jedna z těch žen. Ani žádné z nich nenapuchlo břicho, žádné neochably svaly ani nám tam žádná z nich nežačala krvácet.
Nakladatelství: Kniha Zlín
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
„Žít věčně není to nejtěžší,“ prohlásila. „Nejtěžší je, aby ten život za něco stál.“
„Víš, jak jsi na té Ezrově besídce brečela? Ten tunel smutku, co protíná všechno ostatní...“
Hannah přikývla, sotva pohnula hlavou.
„Ten tunel je nutnost, Hannah. Bez něj všechno ztrácí smysl.“ Ráchel se zaposlouchala do dechu své vnučky, vnímala vůni tlejícího lesa, vdechovala stejný vzduch jako Hannah. „Nesmrtelnost nic z toho nezlepší. Akorát to všechno prodlouží.“ Zavřela oči a dala volný průchod slzám - svět přetekl. „Jsem hrozně stará, Hannah. Příšerně stará.“
Pokusila si zapsat do paměti ten pocit, kdy ji vnučka pevně objala kolem pasu a přitiskla jí tvář na rameno. Cítila, jak se o ni Hannah opírá, a představovala si, že se jí ruce protahují do výše jako živoucí strom, prsty na nohou zapouštějí kořeny do země a dlaně se napřahují k nebi.